Zvolna jsem otevřel oči. Usilovně jsem ostřil zrak. Nacházel jsem se v objetí tmy. Černá, hustá a hrozivá temnota omotala mé tělo. Neviděl jsem a přesto jsem věděl, že prostor lemují zdi. Na zátylku mě mrazil jejich vlhký dech. Mé hrdlo se sevřelo. Cítil jsem se být obětí hroznýše, který dusí chladnokrevně svou kořist a nedá jí šanci křičet o pomoc. Ten pocit, kdy se konec stává vysvobozením z neúprosného trápení.
Mé ruce se snažily nahmatat něco povědomého, přátelského. V dlaních mi však zůstávala jen prázdnota, která pojídala mé vnitřnosti. Pocit, že tu nemohu zůstat se stával silnějším.
Otočil jsem hlavu. Strach už pro mne nebylo jen slovo. Horor se stal součástí mne samého. To co jsem spatřil se mi jako žhavé železo vpalovalo do srdce.
Tisíc slov by nedokázalo popsat děs skrývající se pod černým rubášem. Vznešená a nemilosrdná Smrt zhlížela na muže klečícího u lemu jejího roucha. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítil úlevu, že se Ona zabývá jeho maličkostí místo mne. Choulil se jako malé ptáče, které se ukrýva před deštěm. Nemohl jsem v úžasu odvrátit zrak. Muž se třásl. Věděl, že se blíží jeho čas. Věděl, že není úniku, ale stále tlumeně prosil o milost. Jeho obličeji vládla beznaděj. Muž se zalykal slzami. V okamžiku Smrt zvedla ruku a jedním tahem rozpárala tomuto nešťastníkovi kůži na zádech. Viděl jsem šlachy, svaly i žebra. Padl na zem, ve tváři smrtelný děs. V rukou svíral její plášť.
Stál jsem jako smyslů zbavený. Její tělo, spletenec rukou a nohou zatracených duší, bylo odhaleno. Do hromady končetin byla zasazena hlava. Smrt na mne pohlédla. Věděla, že tam jsem. Hrobové ticho bylo přerušeno jejím temným kovovým hlasem. V uších mne zabolelo. Znala mé jméno. Úzkost pronikla do mého srdce. Zamlžilo se mi před očima. Hnilobný zápach naplnil místnost a jako červ se dral pod kůži, aby nakazil celé tělo.Viděl jsem znovu a znovu padat muže na zem v agónii. Byl jsem na řadě? Bylo mi zle. V panice jsem cítil každou buňku svého těla jak dychtí po životě. Můj strach byl jako křeč. Začal od nohou, aby mi znemožnil prchnout. V žaludku mne tížil jako balvan. Srdce mi přestalo na chvíli být. Hrdlo nebylo schopné vydat hlásku a v hlavě se snažil zhmotnit, aby ovládl moji mysel. Nevím jak, ale přinutil jsem své tělo otočit se a uniknout. Nebyl jsem schopen čelit něčemu tak hrůznému.
