Závoj temnoty

  Zvolna jsem otevřel oči. Usilovně jsem ostřil zrak. Nacházel jsem se v objetí tmy. Černá, hustá a hrozivá temnota omotala mé tělo. Neviděl jsem a přesto jsem věděl, že prostor lemují zdi. Na zátylku mě mrazil jejich vlhký dech. Mé hrdlo se sevřelo. Cítil jsem se být obětí hroznýše, který dusí chladnokrevně svou kořist a nedá jí šanci křičet o pomoc. Ten pocit, kdy se konec stává vysvobozením z neúprosného trápení.
  Mé ruce se snažily nahmatat něco povědomého, přátelského. V dlaních mi však zůstávala jen prázdnota, která pojídala mé vnitřnosti. Pocit, že tu nemohu zůstat se stával silnějším.
  Otočil jsem hlavu. Strach už pro mne nebylo jen slovo. Horor se stal součástí mne samého. To co jsem spatřil se mi jako žhavé železo vpalovalo do srdce.
  Tisíc slov by nedokázalo popsat děs skrývající se pod černým rubášem. Vznešená a nemilosrdná Smrt zhlížela na muže klečícího u lemu jejího roucha. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítil úlevu, že se Ona zabývá jeho maličkostí místo mne. Choulil se jako malé ptáče, které se ukrýva před deštěm. Nemohl jsem v úžasu odvrátit zrak. Muž se třásl. Věděl, že se blíží jeho čas. Věděl, že není úniku, ale stále tlumeně prosil o milost. Jeho obličeji vládla beznaděj. Muž se zalykal slzami. V okamžiku Smrt zvedla ruku a jedním tahem rozpárala tomuto nešťastníkovi kůži na zádech. Viděl jsem šlachy, svaly i žebra. Padl na zem, ve tváři smrtelný děs. V rukou svíral její plášť.
  Stál jsem jako smyslů zbavený. Její tělo, spletenec rukou a nohou zatracených duší, bylo odhaleno. Do hromady končetin byla zasazena hlava. Smrt na mne pohlédla. Věděla, že tam jsem. Hrobové ticho bylo přerušeno jejím temným kovovým hlasem. V uších mne zabolelo. Znala mé jméno. Úzkost pronikla do mého srdce. Zamlžilo se mi před očima. Hnilobný zápach naplnil místnost a jako červ se dral pod kůži, aby nakazil celé tělo.Viděl jsem znovu a znovu padat muže na zem v agónii. Byl jsem na řadě? Bylo mi zle. V panice jsem cítil každou buňku svého těla jak dychtí po životě. Můj strach byl jako křeč. Začal od nohou, aby mi znemožnil prchnout. V žaludku mne tížil jako balvan. Srdce mi přestalo na chvíli být. Hrdlo nebylo schopné vydat hlásku a v hlavě se snažil zhmotnit, aby ovládl moji mysel. Nevím jak, ale přinutil jsem své tělo otočit se a uniknout. Nebyl jsem schopen čelit něčemu tak hrůznému.

Éterické město

  Noha míjela nohu. Dlažební kostky se choulily jedna k druhé ve snaze uniknout před chladivými kapkami podzimního deště. Nevěděl jsem, jak dlouho zírám na své poutí poznamenané boty. Kráčel jsem přímo a pomalu. Snaha rozpomenout si kam byla marná. S pravidelností mých kroků se mi po duši rozléval pokoj. Zvedl jsem hlavu. Šeď okolních budov pomalu nahlodávala mé nitro. Velká okna bolestně civěla na postavy procházející širokou ulicí. Míjeli jeden druhého bez povšimnutí, jakoby bez duše. Rozhlédnul jsem se. Zoufale jsem potřeboval vidět barvy, cítit teplo a lásku. Zrak mi v panice klouzal po tvářích v naději ,že zachytí aspoň sebemenší úsměv. Nic.V odrazu okenní tabule jsem spatřil svůj obličej. Plakal jsem. Chtěl jsem být ptákem co roztáhne křídla a uletí. Obloha však vypadala jako nepropustná síť. Pomalu jsem nechával zoufalost ovládnout své nitro.
  Náhle se na obloze objevila malá nepatrná trhlinka. Proužek světla si pomalu dral cestu ven. Je to skutečné? Nikdo nezvedl hlavu. Křičel jsem, ukazoval vzhůru. Žádná reakce. Zůstal jsem stát v němém úžasu. Nebe se otevřelo. Nádhera roztáhla své paže a rozervala šedou síť bolesti a smutku. Na obloze zářilo město. Nejkrásnější jaké kdy bylo spatřeno. Zalila mě radost a láska. Město se ve své důstojnosti tiše vznášelo a nabízelo tisíce barevných odstínů, které ještě lidské oko nespatřilo.
  Lidé nezvedli hlavu, neviděli to co já. Byli až příliš obaleni a spoutáni šedí a smutkem. Jen malá holčička se zlatými vlásky a fialovou mašlí ukazovala směrem vzhůru. Muž se zastavil a pohlédl tím směrem. Na jeho obličeji se objevil úsměv.
  Má cesta byla u konce.

Cesta do středu země

   Zvědavost, touha a odhodlání byly silnější než strach. Stáli jsme před vchodem do jeskyně. Obrovská černá tlama ochotná nás kdykoliv polknout a uvěznit ve svých útrobách, hrozivě čněla z pískovcové skály. Stáli jsme tam zkamenělý ve svých obavách z černé nicoty. V očích otázky co se bude dít dál, pokud vejdeme.  Pohltí nás tma a nebo se nám podaří přemoct obavy z neznámého? Jediný kdo si bezstarostně pobrukoval byl Jakub. V jeho dětské duši nebylo místo pro strach nebo zlo. Tyhle věci pro něj neexistovali. Už od raného věku se vrhal kamkoliv za dobrodružstvím v očekávání  jen toho nejlepšího. V ruce chránil pro něj největší poklady světa. Kamínky a větvičky, které byly vzpomínkou na již ušlou cestu. Tyto věci pro něj byly duležité. Nedbal na odřené koleno ani jednou si nepostěžoval, že ho bolí nohy nebo že má hlad či žízeň. Byl malý, křehký a přece z něj sálala obrovská síla. Nebyla jsem to jen já, koho Jakub učil těšit se z mála a nevzdávat se. I jeho otec  obdivoval nevinnost a radost v dětských očích. Stačil jediný úsměv a všechny armády světa by složily své zbraně. Jednoduše bez násilí a bez prolití krve.

 Jakub vzal Petra za ruku a nedočkavě ho táhl k ústí do jeskyně. S nadšením mu opisoval jaké poklady mužou nalezt. Zanedlouho se stal i z Petra malý chlapec, očekávající nejkrásnější dobrodružství světa. Beze strachu spěchali vstříct všemu neznámému. Jeskyně ztratila svůj zlověstný výraz. Byla to brána do nového světa, nepotřebovali zbraně, nepotřebovali se chránit. Neměli strach. Společně se před vstupem chytili za ruce a bez váhání vstoupili. My jsme je následovali.

 Před námi se objevil obrovský prostor. Žluté stěny jeskyně jakoby někdo stovky let hladil. Oblé tvary připomínali tváře, zvířata stromy. Nový nehybný svět uvězněný ve skále. Každý měl pocit, že při prvním kroku uklouzne a spadne, ale i přes veškerý honosný lesk podlaha nabízela stabilní podporu. Přesto jsme si všichni museli kruček po kručku zvykat a duvěřovat chladnému kamenu. Uprostřed tohoto chrámu si razila cestu křišťálově čistá voda. Proud dělící prostor na dvě části byl jedinou známkou života. Všude bylo čisto a prázdno. Vydali jsme se proti proudu.

  Vzduch začal nabírat na vlhkosti. Vodu nasávalo celé naše tělo a do hlavy se dostával nesnesitelný hukot. Byli jsme u Vodopádu Šeker, vodopádu Lží.  Voda se řítila z velké výšky a kámen před ní oddaně ustupoval. Nebylo možné ho obejít museli jsme skrz. Nebyli jsme v jeskyni, ale v útrobách svého nitra, které bylo vyhlazeno stovkami klamstev, ale nám to dávalo pocit pevné pudy  pod nohama. Vidéli jsme skrz křišťálovou vodu a přesto jsme byli zahaleni v oparu a celé naše bytí vstřebávalo omamné a přesvědčivé přeludy tohoto světa. Viděli jsme ven a stačilo jen natáhnout ruku, ale proud byl tak silný a dunění vodopádu se dostalo i do nejmenších zákoutí naší hlavy. Marně jsme volali na Šimona, aby neutíkal zpět. Hlavu měl v dlaních a už nechtěl jít dál. Stal se obětí  Šeker, který ho zcela pohltil a oslepil.

Petr mě objal. Věděli jsme, že Šimon bude v pořádku, že z jeho vědomí zmizí potřeba klamat sám sebe , vystoupí z jeskyně a objeví se před ním prostor a bude mít chuť se rozeběhnout do všech stran, křičet a zpívat nebo jen tak být. Jeho čas, ale ještě nepřišel.  Museli jsme jít, protože Jakub opět neohroženě prošel vodopádem a už nás čekal na druhé straně. Viděli jsme paprsky světla. Hukot ustal a před námi byl prostor neomezených možností.

  Konečně jsme se dostali z jeskyně od vodopádu Lží. Před námi se rozprostřelo  udolí poseté poutníky. Byli jich snad tisíce. Choulili se jeden k druhému. Oheň jim v tvářích ozařoval únavu, ale spokojenost. Ušli dlouhou cestu a byli šťastní. Po údolí se rozléhalo ticho. Ticho, které potřebuje každý poutník , aby nabral síly. Jedině děti  skákaly a běhaly okolo ohně plné radosti a života. Ani my jsme nechtěli rušit posvátné ticho, které každého naplňovalo energii. Scházeli jsme pomalu dolu a naše oči se setkávali s pohledy jiných naplněných láskou a pokorou. Cítili jsme se vítaní.

  Žízniví jsme došli k velkému jezeru. Hladina byla hladká jako zrcadlo, vlažný vánek si pohrával s našimi upocenými vlasy, ale na hladině vody se neobjevila ani jedna vráska. Naklonila jsem se, abych do rukou nabrala vodu. Zarazilo mě, že nevidím svůj odraz. Na hladině  jezera  beze jména se neodráželo vůbec nic. Neviděla jsem svou tvář ani tváře jiných poutníku. Neviděla jsem oblohu ani stromy lemující nekonečné jezero. Na hladině se neodráželo slunce a ani velký bílý orel kroužící nad hlavami všech odpočívajících. Už jsem nepotřebovala vidět svou tvář. Nebylo nezbytné znát svůj obličej, znala jsem své srdce.  Bylo jedno  jestli jsou mé oči hnědé a mé vlasy jako sláma, jestli mám šmouhu na obličeji nebo vrásku na čele. Otočila jsem se na Jakuba a Petra a usmála se. Ani u nich mi nevadili drobné chybičky na kráse.  Milovala jsem je takové  jací jsou. Unavení a schoulení vedle sebe v láskyplném objetí. Měla jsem je dva tak proč se nechat klamat odrazem svého obrazu? Proč nemít ráda sama sebe bez ohledu na to jaký je obal?

  Najednou se ozval bílý orel. Poutníci zvedli hlavy v očekávání.  Zakroužil rychleji a pak se snesl na rameno jednoho z nich.  Orel dosedl a majestátně vzhlížel z ramene staršího muže. Muž byl vybrán. Jak jsme se později  dozvěděli bílému orlu se říkalo Ajn a všichni čekali na to, až se jim orel snese na rameno a oni budou konečné svobodní. Někteří poutníci čekali dny, někteří roky. Namáhavá cesta, která směřovala do udolí nebyla vstupenkou ke svobodě. Ti kteří neměli dostatek trpělivosti  svou pouť vzdali a vraceli se zpět odkud přišli. Vybraný muž se pokorně zvedl, pohledem se rozloučil  se svými přáteli a zamířil ke strážcum závor, kterým se říkalo Choser Amon.

  Okolo jezera vedli dvě cesty. Před každou z nich byla spuštěná závora a u ní stál strážce. Jedna cesta vedla do vzdáleného města. Střechy domu byli snad ze zlata, protože odraz slunce nutil oči odvrátit zrak. Toto město se nazývalo Šores. Druhá cesta vedla lesem do kopce do vesnice jménem Sia. Domy ve vesnici byli rozbité bez oken. Jako by se vesnici prohnala válka. Muž vykročil nebojácně směrem k vesnici. Vybral si sám. Nikdo ho nenutil, nikdo mu neukazoval směr. Kráčel pomalu, ale rozhodně. Vše se opět vrátilo do normálu. Poutníci čekající na Ajn, který jim daruje svobodu. Klidná hladina jezera, která ztratila snahu klamat odrazem. Nad údolím se pomalu snášela noc.

Ráno bylo jiné než všechny ostatní. Bylo svěží, nové, naplněné poznáním.  Zvedla jsem se a pohlédla na Ajn kroužící nad mou hlavou. Už jsem nemusela čekat na svobodu, byla jsem svobodná. Nikdo z poutníku nemusel čekat až se Ajn smiluje a dosedne na jejich ramena. Mohli se rozhodnout sami stejně jako ti co své čekání vzdali a vrátili se zpět. Já jsem věděla, že se nevrátím. Moje cesta byla vpřed bez ohledu na bílého orla a závory postavené v cestě. Chytila jsem Jakuba do náručí a Petra za ruku a mířila odhodlaně ke strážcum.  Nevěděla jsem jestli zvolím Šores a nebo Sia a bylo mi to jedno, duležité pro mě bylo že pujdu, že jsem našla cestu a že ať se rozhodnu jakkoliv moje cesta bude spravná, že je jedno kam dojdu hlavně že mě nic nezastaví.

Usmála jsem se na strážce a ti zvedli obě závory. V tu samou chvili se mi snesl na rameno Ajn. Cítila jsem jeho pevný, ale jemný stisk. Všichni tři jsme vykročili na cestu pod ochranou Ajn, který nás už nikdy neopustil.

Byli jsme svobodní…