Zvědavost, touha a
odhodlání byly silnější než strach. Stáli jsme před vchodem do jeskyně.
Obrovská černá tlama ochotná nás kdykoliv polknout a uvěznit ve svých útrobách,
hrozivě čněla z pískovcové skály. Stáli jsme tam zkamenělý ve svých
obavách z černé nicoty. V očích otázky co se bude dít dál, pokud
vejdeme. Pohltí nás tma a nebo se nám
podaří přemoct obavy z neznámého? Jediný kdo si bezstarostně pobrukoval
byl Jakub. V jeho dětské duši nebylo místo pro strach nebo zlo. Tyhle věci
pro něj neexistovali. Už od raného věku se vrhal kamkoliv za dobrodružstvím
v očekávání jen toho nejlepšího.
V ruce chránil pro něj největší poklady světa. Kamínky a větvičky, které
byly vzpomínkou na již ušlou cestu. Tyto věci pro něj byly duležité. Nedbal na
odřené koleno ani jednou si nepostěžoval, že ho bolí nohy nebo že má hlad či
žízeň. Byl malý, křehký a přece z něj sálala obrovská síla. Nebyla jsem to
jen já, koho Jakub učil těšit se z mála a nevzdávat se. I jeho otec obdivoval nevinnost a radost v dětských
očích. Stačil jediný úsměv a všechny armády světa by složily své zbraně.
Jednoduše bez násilí a bez prolití krve.
Jakub vzal Petra za
ruku a nedočkavě ho táhl k ústí do jeskyně. S nadšením mu opisoval
jaké poklady mužou nalezt. Zanedlouho se stal i z Petra malý chlapec,
očekávající nejkrásnější dobrodružství světa. Beze strachu spěchali vstříct
všemu neznámému. Jeskyně ztratila svůj zlověstný výraz. Byla to brána do nového
světa, nepotřebovali zbraně, nepotřebovali se chránit. Neměli strach. Společně
se před vstupem chytili za ruce a bez váhání vstoupili. My jsme je následovali.
Před námi se objevil
obrovský prostor. Žluté stěny jeskyně jakoby někdo stovky let hladil. Oblé
tvary připomínali tváře, zvířata stromy. Nový nehybný svět uvězněný ve skále.
Každý měl pocit, že při prvním kroku uklouzne a spadne, ale i přes veškerý
honosný lesk podlaha nabízela stabilní podporu. Přesto jsme si všichni museli
kruček po kručku zvykat a duvěřovat chladnému kamenu. Uprostřed tohoto chrámu
si razila cestu křišťálově čistá voda. Proud dělící prostor na dvě části byl
jedinou známkou života. Všude bylo čisto a prázdno. Vydali jsme se proti
proudu.
Vzduch začal nabírat
na vlhkosti. Vodu nasávalo celé naše tělo a do hlavy se dostával nesnesitelný
hukot. Byli jsme u Vodopádu Šeker, vodopádu Lží. Voda se řítila z velké výšky a kámen
před ní oddaně ustupoval. Nebylo možné ho obejít museli jsme skrz. Nebyli jsme
v jeskyni, ale v útrobách svého nitra, které bylo vyhlazeno stovkami
klamstev, ale nám to dávalo pocit pevné pudy
pod nohama. Vidéli jsme skrz křišťálovou vodu a přesto jsme byli
zahaleni v oparu a celé naše bytí vstřebávalo omamné a přesvědčivé přeludy
tohoto světa. Viděli jsme ven a stačilo jen natáhnout ruku, ale proud byl tak
silný a dunění vodopádu se dostalo i do nejmenších zákoutí naší hlavy. Marně
jsme volali na Šimona, aby neutíkal zpět. Hlavu měl v dlaních a už nechtěl
jít dál. Stal se obětí Šeker, který ho
zcela pohltil a oslepil.
Petr mě objal. Věděli jsme, že Šimon bude v pořádku, že
z jeho vědomí zmizí potřeba klamat sám sebe , vystoupí z jeskyně a
objeví se před ním prostor a bude mít chuť se rozeběhnout do všech stran,
křičet a zpívat nebo jen tak být. Jeho čas, ale ještě nepřišel. Museli jsme jít, protože Jakub opět
neohroženě prošel vodopádem a už nás čekal na druhé straně. Viděli jsme paprsky
světla. Hukot ustal a před námi byl prostor neomezených možností.
Konečně jsme se
dostali z jeskyně od vodopádu Lží. Před námi se rozprostřelo udolí poseté poutníky. Byli jich snad tisíce.
Choulili se jeden k druhému. Oheň jim v tvářích ozařoval únavu, ale
spokojenost. Ušli dlouhou cestu a byli šťastní. Po údolí se rozléhalo ticho.
Ticho, které potřebuje každý poutník , aby nabral síly. Jedině děti skákaly a běhaly okolo ohně plné radosti a
života. Ani my jsme nechtěli rušit posvátné ticho, které každého naplňovalo
energii. Scházeli jsme pomalu dolu a naše oči se setkávali s pohledy
jiných naplněných láskou a pokorou. Cítili jsme se vítaní.
Žízniví jsme došli
k velkému jezeru. Hladina byla hladká jako zrcadlo, vlažný vánek si
pohrával s našimi upocenými vlasy, ale na hladině vody se neobjevila ani
jedna vráska. Naklonila jsem se, abych do rukou nabrala vodu. Zarazilo mě, že
nevidím svůj odraz. Na hladině jezera beze jména se neodráželo vůbec nic. Neviděla
jsem svou tvář ani tváře jiných poutníku. Neviděla jsem oblohu ani stromy
lemující nekonečné jezero. Na hladině se neodráželo slunce a ani velký bílý
orel kroužící nad hlavami všech odpočívajících. Už jsem nepotřebovala vidět
svou tvář. Nebylo nezbytné znát svůj obličej, znala jsem své srdce. Bylo jedno
jestli jsou mé oči hnědé a mé vlasy jako sláma, jestli mám šmouhu na
obličeji nebo vrásku na čele. Otočila jsem se na Jakuba a Petra a usmála se.
Ani u nich mi nevadili drobné chybičky na kráse. Milovala jsem je takové jací jsou. Unavení a schoulení vedle sebe
v láskyplném objetí. Měla jsem je dva tak proč se nechat klamat odrazem
svého obrazu? Proč nemít ráda sama sebe bez ohledu na to jaký je obal?
Najednou se ozval
bílý orel. Poutníci zvedli hlavy v očekávání. Zakroužil rychleji a pak se snesl na rameno
jednoho z nich. Orel dosedl a
majestátně vzhlížel z ramene staršího muže. Muž byl vybrán. Jak jsme se
později dozvěděli bílému orlu se říkalo
Ajn a všichni čekali na to, až se jim orel snese na rameno a oni budou konečné
svobodní. Někteří poutníci čekali dny, někteří roky. Namáhavá cesta, která
směřovala do udolí nebyla vstupenkou ke svobodě. Ti kteří neměli dostatek
trpělivosti svou pouť vzdali a vraceli
se zpět odkud přišli. Vybraný muž se pokorně zvedl, pohledem se rozloučil se svými přáteli a zamířil ke strážcum závor,
kterým se říkalo Choser Amon.
Okolo jezera vedli
dvě cesty. Před každou z nich byla spuštěná závora a u ní stál strážce.
Jedna cesta vedla do vzdáleného města. Střechy domu byli snad ze zlata, protože
odraz slunce nutil oči odvrátit zrak. Toto město se nazývalo Šores. Druhá cesta
vedla lesem do kopce do vesnice jménem Sia. Domy ve vesnici byli rozbité bez
oken. Jako by se vesnici prohnala válka. Muž vykročil nebojácně směrem
k vesnici. Vybral si sám. Nikdo ho nenutil, nikdo mu neukazoval směr.
Kráčel pomalu, ale rozhodně. Vše se opět vrátilo do normálu. Poutníci čekající
na Ajn, který jim daruje svobodu. Klidná hladina jezera, která ztratila snahu
klamat odrazem. Nad údolím se pomalu snášela noc.
Ráno bylo jiné než všechny ostatní. Bylo svěží, nové,
naplněné poznáním. Zvedla jsem se a
pohlédla na Ajn kroužící nad mou hlavou. Už jsem nemusela čekat na svobodu,
byla jsem svobodná. Nikdo z poutníku nemusel čekat až se Ajn smiluje a
dosedne na jejich ramena. Mohli se rozhodnout sami stejně jako ti co své čekání
vzdali a vrátili se zpět. Já jsem věděla, že se nevrátím. Moje cesta byla vpřed
bez ohledu na bílého orla a závory postavené v cestě. Chytila jsem Jakuba do
náručí a Petra za ruku a mířila odhodlaně ke strážcum. Nevěděla jsem jestli zvolím Šores a nebo Sia
a bylo mi to jedno, duležité pro mě bylo že pujdu, že jsem našla cestu a že ať
se rozhodnu jakkoliv moje cesta bude spravná, že je jedno kam dojdu hlavně že
mě nic nezastaví.
Usmála jsem se na strážce a ti zvedli obě závory. V tu
samou chvili se mi snesl na rameno Ajn. Cítila jsem jeho pevný, ale jemný
stisk. Všichni tři jsme vykročili na cestu pod ochranou Ajn, který nás už nikdy
neopustil.
Byli jsme svobodní…
Žádné komentáře:
Okomentovat