Noha míjela nohu. Dlažební kostky se choulily jedna k druhé ve snaze uniknout před chladivými kapkami podzimního deště. Nevěděl jsem, jak dlouho zírám na své poutí poznamenané boty. Kráčel jsem přímo a pomalu. Snaha rozpomenout si kam byla marná. S pravidelností mých kroků se mi po duši rozléval pokoj. Zvedl jsem hlavu. Šeď okolních budov pomalu nahlodávala mé nitro. Velká okna bolestně civěla na postavy procházející širokou ulicí. Míjeli jeden druhého bez povšimnutí, jakoby bez duše. Rozhlédnul jsem se. Zoufale jsem potřeboval vidět barvy, cítit teplo a lásku. Zrak mi v panice klouzal po tvářích v naději ,že zachytí aspoň sebemenší úsměv. Nic.V odrazu okenní tabule jsem spatřil svůj obličej. Plakal jsem. Chtěl jsem být ptákem co roztáhne křídla a uletí. Obloha však vypadala jako nepropustná síť. Pomalu jsem nechával zoufalost ovládnout své nitro.
Náhle se na obloze objevila malá nepatrná trhlinka. Proužek světla si pomalu dral cestu ven. Je to skutečné? Nikdo nezvedl hlavu. Křičel jsem, ukazoval vzhůru. Žádná reakce. Zůstal jsem stát v němém úžasu. Nebe se otevřelo. Nádhera roztáhla své paže a rozervala šedou síť bolesti a smutku. Na obloze zářilo město. Nejkrásnější jaké kdy bylo spatřeno. Zalila mě radost a láska. Město se ve své důstojnosti tiše vznášelo a nabízelo tisíce barevných odstínů, které ještě lidské oko nespatřilo.
Lidé nezvedli hlavu, neviděli to co já. Byli až příliš obaleni a spoutáni šedí a smutkem. Jen malá holčička se zlatými vlásky a fialovou mašlí ukazovala směrem vzhůru. Muž se zastavil a pohlédl tím směrem. Na jeho obličeji se objevil úsměv.
Má cesta byla u konce.
Žádné komentáře:
Okomentovat